Horses

 Česká republika
Chov koní má v českých zemích bohatou tradici. Vyvíjel se - podovně jako v jiných státech - pod vlivem místních hospodářsko-politických podmínek, s dlouhodobým zaměřením na vojenskou potřebu, dopravu a poselské služby, ceremoniál a jen omezeně na zemědělství. 

Výrazný pokrok i v zemském chovu dosáhl chov koní v 18. století. V tereziánské době byly položeny základy koncepčního šlechtického programu vydáním souhrnných nařízení a opatření plemenářského charakteru. Hlavní motivací byla vojenská potřeba rakouské říše, jejíž nejvyspělejší částí byly právě země koruny české. Dalším historicky důležitým stimulem - tentokrát však již motivovaným potřebou koní pro zemědělství - byl rozvoj industrializace v 19. století. Promítl se zvýšenými nároky na produktivitu zemědělské výroby, tedy na vyšší výkonnost tažných koní. Ke zlepšení chovu byli postupně importováno mnoho hřebců, zvláště německých plemen. Záměrem importu bylo zvýšit mohutnost teplokrevných koní domácího českého chovu. Dříve používaní hřebci rakouských a uherských chovů byli pro nové požadavky zemědělské výroby příliš lehcí. V polovině 19. století působili ještě v teplokrevných chovech hřebci Anglických plnokrevníků, Noniové, starokladrubští koně, norfolkští hřebci, lipicáni atd. Ke konci století se zvyšoval dovoz anglonormanů a oldenburgských hřebců a postupně i hannoverských. V roce 1990 byl procentuální pomět teplokrevných a chladnokrevných koní 92:8, postupně se však v průběhu dvaceti let změnil na poměr 48:52 (r. 1920) a po dalších dvaceti letech (r. 1940) se stabilizoval na úrovni poměru 42:58. Nárůstu chladnokrevných koní se svazy chovatelů teplokrevných koní bránili dovozem oldenburgských a východofríských hřebců z Německa. V Čechách byli tito koně využiti v chovu Českého teplokrevníka, který tvořil širokou chovnou základnu. Avšak i při dosažení určité typové a tvarové homogenity chovu ani tento plemenářský postup nesplnil očekávání. Při určitém zmohutnění potomstva - i když logicky ne podle tehdejších představ chovatelů, byla totiž populace československých teplokrevníků konstitučně zeslabena. Na Moravě se vyvíjel teplokrevný chov pod silnějším vlivem kmenů anglického plnokrevníka (Furioso a Przedswit), které byly velmi rozšřeny. Na jižní Moravě se v zušlechťování teplokrevného chovu uplatnila i orientální krev. Moravský teplokrevník byl tedy ušlechtilejší, lehčích forem, pohyblivější než teplokrevník českého chovu. 

Rozvoj chladnokrevného chovu byl velmi dinamický. Český chlednokrevník se vyvájel víc pod vlivem dovozu brabantských hřebců, moravský pod vlivem hřebců ardenských. Moravský chladnokrevník byl ve srovnání s českým poněkud menší a velmi pohyblivý; představoval tzv. typ chladnokrevníka kontinentálního. Současně se v jižních Čechách a na severní Moravě rozšiřoval chov norických koní; mezi oběma chovy byla znatelná určitá diference. 

Se vznikem Československé republiky v roce 1918 došlo k určitým změnám v chovných cílech. Kvantitativní rozvoj chovu koní byl podmíněn zvyšující se úrovní plemenářské práce - přísnějším výběrem plemenných hřebců, náročnějčím systematickým hodnocením jejich potomstva, zlepšením výživy a celé technologie chovu. Značným pokrokem bylo zřizování chovatelských svazů, které úzce spolupracovali se státními hřebčinci. Svazy sehrály pozitivní úlohu i při zajišťování testace hřebců, tj. při hodnocení jejich výkonnosti. Výkonnostní zkoušky byly významným kvalitativním pokrokem při zvyšování výkonnostního potenciálu chovaných populací. Zkušební systém byl ve třicátých letech v principu (i když po určité modifikaci) převzat ze zkušebního ústavu hřebců ve Westercelle a postupně se pak vyvíjel v intencích domácích podmínek. Chovaná plemena se v tomto období typově sjednocovala. 

Válečné událost přirozeně ovlivnily chov koní negativně. V období po druhé světové válce prodělával chov koní vývoj v určitých peripetiích, s výrazným poklesem počtu koní v zemědělství. Snižování početních stavů koní bylo sice nezbytné, neboť uplatnění mechanizace bylo určujícím faktorem dalšího vývoje ve všech hospodářsky vyspělých zemích, ale pokles počtu koní až na 4 procenta (ve srovnání s nejvyšším poválečným stavem), byl nejnižší v širokém mezinárodním měřítku. Toto období charakterizuje výrazná změna chovného cíle teplokrevných plemen s orientací na produkci koní pro sportovní účely, tj. hlavně pro jezdecký sport. Při zušlechťování českého teplokrevníka byla použita zejména krev hannoverského teplokrevníka (dovoz z tehdejší NSR a NDR) a dále vhodní hřebci anglického plnokrevníka domácího původu. Šlechtitelský proces byl specifikován do jednotlivých šlechtitelských kroků se stanovením výběrových hranic pro rozhodující vlastnosti. K vyšší účinnosti hodnocení koní byly objektizovány metody posuzování , aby tak hodnocení rodičů podle výkonnosti potomstva bylo za daných podmínek co nejkonkrétnější. Nejušlechtilejší jádro populace bylo chováno v šlechtitelských chovech ve státních hřebčínech. V zemském chovu působili hřebci dvou státních hřebčinců (Tlumačova, Písek). Chov koní byl centrálně řízen Ministerstvem zemědělství prostřednictvím Státního plemenářského podniku. Od roku 1989 nastala i změna v řízení chovu koní. Větší pravomoce získaly vzniklé chovatelské svazy. V rámci změn byly privatizovány některé hřebčíny. Chovaná plemena se nadále udržují a pokračuje jejich zušlechťování. Z hlavních záměrů chovu je patrný větší důraz na chov koní pro sportovní účely a v chovu anglického plnokrevníka snaha o zkvalitnění chovné základny. V chovu teplokrevných koní se využívá inseminace hluboko zmraženým spermatem, transfér embrií a další metody moderních forem reprodukce. 

K hlavním chovatelským organizacím patří Asociace chovatelů koní a Jockey-Club, který sdružuje chovatele anglického plnokrevníka a klusáka. Zastřešující řídící organizací chovu je Ministerstvo zemědělství. V přímém řízení ministerstva zůstávají oba hřebčince a hřebčín v Kladrubech, který se stal národním hřebčínem a byla k němu přiřazena bývalá výzkumná stanice pro chov koní ve Slatiňanech. 

Jezdecký sport dosahoval v období první republiky v mezinárodním měřítku vysoké úrovně, a to jak v drezurním a skokovém ježdění, tak v military. Vojenští jezdci - důstojníci kavalerie a dělostřelectva, byli převážně absolventy vysokého jezdeckého učiliště v Pardubicích, které bylo po druhé světové válce zrušeno. Úroveň jezdectví v tomto období postupně klesala. Projevil se nedostatek fundovaných trenérů a jezdců. V současné době je naprostá většina jezdců zaměřena na ježdění skokové, podíl drezurních jezdců - i když se jedná o základní disciplínu, je, obdobně jako u jezdců military, minimální.